Letování nebo-li pájení

22.12.2005

Na internetu jsem našel neúplné informace o letování, správnìji øeèeno o mìkkém pájení. Odstranil jsem nesmysly, zavádìjící informace, doplnil chybìjící z vlastní zkušenosti. Nejsem tedy v pravé smyslu autor.

Myslím, že modelaøina je èinnost kde se bez pájení neobejdeme. Pomìrnì èasto se stane, že potøebujeme nìco pøiletovat. Napøíklad uklepaný kabel, konektor, odrušovací kondenzátor, led diodu apod.

Radìji letovat, nebo lisovat ?

Oba spoje jsou rovnocenné a záleží pouze na nás k èemu se pøikloníme. Na konektory jsou k mání speciální lisovací kleštì, ale jsou dost drahý. Pokud k nim nemáme pøístup, nezbývá než letovat. Takže pokud se rozhodneme pro pájení musíme zachovat urèitý technologický postup.

Pokud opravujeme pøerušený kablík se zachovalým konektorem, osvìdèilo se uštípnout pùvodní tak, aby zùstalo asi pùl centimetru kabelu, oholit, oèistit, zkroutit, naletovat, pøetáhnout bužírkou (kterou jsme samozøejmì na kabel pøedem, ještì pøed sletováním, navlékli - dosti èastá chyba) a máme velice pìkný spoj, který je k nerozeznání od pùvodního.

Pokud chceme dát konektor nový, tøeba proto, že ten starý je už moc volný nebo zoxidovaný, a nemáme zmínìné lisovací kleštì, je lepší nový konektor naletovat, než se jej snažit zalisovat tøeba kombinaèkami. Letovaný spoj (dobøe letovaný) je totiž stoprocentnì spolehlivý na rozdíl od pochybnì lisovaného. Nìkdy je možné pùvodní lisovaný konektor šroubovákem nebo nožem rozevøít, vsunout nový drát a kleštìmi (ne štípaèkami)ho znovu zalisovat. Takovýto spoj ale každopádnì ještì zapájíme.

Èím letovat?

Nejdøíve si povíme, èím letovat. V zásadì jsou tyto druhy pájeèek:

 transformátorová pájeèka - ta je v praxi bìžnìjší a pøes nìkteré její nedostatky je pájení s ní trochu snazší a ménì nároèné na poèet rukou. K letování s trafopájeèkou je zapotøebí minimálnì tøí rukou.

pájeèky s topným tìlískem, tzv. stáložárné, tzv. pájecí stanice, mezi které mùžeme zaøadit pájeèky na butan, které nepotøebují zdroj elektrického proudu, což se nìkdy mùže docela hodit. Pájeèky s topným tìlískem jsou lepší z toho dùvodu, že se pájka (to je ten tzv.cín, kterým se letuje) nepøehøívá tak snadno jako u trafopájeèek, ale zase u letování s nimi je zapotøebí o jednu ruku víc, tj.minimálnì ètyøi kusy i s prstíkama.

Z pøedešlého textu vyplývá, že je dobré k letování pøizvat kamaráda, který je schopný bez remcání pøidržet to, co letujete. Tento kamarád není nutný v pøípadì extrémní šikovnosti, pøípadnì se dá nahradit tøeba kolíèkem na prádlo. Dále se nedoporuèuje kamarád, kterému se tøesou ruce.

Kromì pájeèky budeme potøebovat ještì pájku, to jest tzv. trubièkový cín. No, on to není tak úplnì cín, ale jeho slitina s olovem, ale øíká se tomu cín. To pro pøípadné rejpaly. A trubièkový se mu øíká proto, že v nìm je v tenké komùrce tavidlo, což je látka oficiálnì usnadòující pájení, ale bez které pájet vùbec nejde. Takže jedinì trubièkový cín s tavidlem a nic jiného. Pozor ale, aby byl na mìkké pájení. To znamená, že má nižší teplotu tání. Jinak bychom mohli taky tøeba v obchodì dostat cín na letování okapù, se kterým trafopájka nehne. Navíc by tento cín mìl mít kovovì lesklý vzhled. Jestli máte doma úplnì šedivý cín po dìdovi, je lepší koupit nový.

Poslední vìcí, kterou budeme potøebovat, je kalafuna, což je právì to tavidlo. Dá se koupit v elektroprodejnì v malém kovovém kelímku za pár korun nebo v hudebninách (mažou se s ní smyèce). Anebo taky v drogerii (používá se taky na paøení prasat). Kalafuna je vlastnì pryskyøice jehliènatých stromù, používá se na letování už strašnì dlouho a funguje velice dobøe. Prodávají se rùzné pájecí vodièky a pasty, ale ty stejnì vìtšinou obsahují kalafunu, takže pokud letujeme mìï a její slitiny, což je v elektrotechnice nejèastìjší, vystaèíme v pohodì s kalafunou. Speciální vodièky potøebujeme zejména na pájení pozinkovaných, poniklovaných, nerezových a jiných, v elektrotechnice neobvyklých povrchù. Jedinì se snad mùže hodit pájecí kapalina na nikl, protože nìkteré konektory bývají poniklované.

Tak a teï k vlastnímu pájení

Hrot pájeèky (u trafopájeèek tzv. smyèka) musí být pocínovaný. Pokud není, musíme ho pocínovat. Jinak není možné správnì letovat. Malý tip: k trafopájkám se prodávají náhradní smyèky, které se ale vìtšinou prakticky nedají normálnì pocínovat (musí se pracnì oškrábat a ošmirglovat). Nekupujte je. Je lepší vzít obyèejný mìdìný drát odpovídajícího prùmìru (obvykle vyhoví prùøez 1,5mm) a délky a smyèku si udìlat. Dále je nutné smyèku vymìnit, když je na špièce zeslabená, protože se používáním ztenèuje (mìï se rozpouští v cínu), stoupá teplota a cín se pøepaluje. Novou mìdìnou smyèku nebo hrot pocínujeme snadno.

Teï se budu vìnovat trafopájeèkám, u pájeèek s tìlískem je vše podobné. Takže zapneme pájeèku a špièku ponoøíme do kalafuny, která se zaène tavit. Pájeèku nedržíme nikdy zapnutou pøíliš dlouho. Vždycky jenom tak, jak je nutné, aby se nám hrot nepøepaloval. Na hrot nabereme trochu roztavené kalafuny a pøidáme trochu cínu. Pokud je hrot èistý, cín se okamžitì rozlije a udìlá kapku, která pøilne ke smyèce, rozseje se v jejím ohybu a pokoví smyèku zvenèí. Pokud se tak nestane, je smyèka zøejmì zoxidovaná, nebo jinak zneèištìná - oèistit, oškrábat, zopakovat. Velmi dùležité je nedržet pájeèku zapnutou pøíliš dlouho. Vždycky jen tak, aby se letovaný díl prohøál, cín se rozlil tak jak potøebujeme, maximálnì o 1-2 sekundy déle, jinak se cín spálí, zešedne a dostane takovou krupièkovitou strukturu. Když se toto stane a to pøi letování nebo když se nám pøepálí kalafuna, je tøeba horký hrot nebo letovaný díl utøít do bavlnìného hadøíku a setøít spálený cín a zbytky tavidla. Cínovat už netøeba, smyèka nebo díl už zùstávají pocínované. Pokud ne, tak jste to všechno udìlali úplnì špatnì.

Jak tedy letovat kabely a konektory?

V podstatì stejnì, jako jsme cínovali hrot pájeèky. Kabel nebo konektor musí být èistý a mít kovový lesk. Pokud nemá, je tøeba jej oèistit do lesku - buï chemicky, pokud víte jak, ale mnohem èastìji opatrným oškrábáním, tøeba nožíkem. Ideální (na jemné kontakty) jsou speciální tužky, které místo tuhy mají svazek skelných vláken. Ty výbornì èistí oxidy a nepoškrábou mìï. Další možnost je jemný (zrnitost 200 a víc) smirek. Kdo chce nasadit chemii, mùže zkusit smìs koncentrovaných kyselin (octová, fosforeèná a dusièná). To ale má smysl jen u velkého èištìní, vyžaduje èistotu a velkou opatrnost.

Chemie je ale výteèná pøi èištìní pletených drátù, kde je to jinak o nervy. U kabelù je nutno oèistit všechny jednotlivé drátky a nejen povrch zkrouceného vodièe. Nemá cenu zkoušet letovat na neoèištìný povrch - vìtšinou to dopadne špatnì, protože se cín nerozlije, vy se snažíte to poøádnì ohøát až se cín spálí, na kabelu se vám úplnì rozteèe izolace apod.

Na (otøenou) smyèku pájeèky nabereme trochu tavidla, potom trochu cínu, a pak to celé pøiložíme ke zmínìnému kabelu nebo konektoru. Pokud je vše v poøádku, cín se rozlije a pocínuje povrch nebo u kabelu zateèe pìknì mezi jednotlivé drátky lanka. Je-li tøeba, pøidáváme bìhem letování prùbìžnì.

Pokud nedosáhneme kýženého výsledku, jsou možné v podstatì tøi pøíèiny závady:

Nízká teplota - cín se nerozlije, dìlá kulièky, nebo jiné divné šušnì (tzv. studeòák).

Vysoká teplota - cín zešedne, zoxiduje, zkrupièkovatí (sice závada, ale spoj je funkèní).

Špatnì oèištìný povrch nebo málo tavidla - cín se nerozlije, dìlá kulièky a nakonec ho pøepálíte.

Pokud se nám podaøí úspìšnì pocínovat obì èásti budoucího spoje, máme vyhráno. Pak už staèí jenom pocínované èásti pøiložit k sobì a malým množstvím cínu sletovat. Samozøejmì, že zase za použití tavidla. To je dùležité - mezi každým letováním namoèit hrot do tavidla. Nikdy se nesnažte sletovat pøímo nepocínované povrchy, vždycky napøed pocínovat. Spoj by mìl vzniknout skoro úplnì sám, cín se rovnomìrnì rozlije, pøebytek zùstane na hrotu pájeèky. Nepøehøát! Pokud se nám cín táhne za pájeèkou, dìlá takovou špièku, je málo tavidla, pokud zešedne a zkrupièkovatí, je to pøehøátý.

Dùležité je bìhem stydnutí se spojem nehýbat. Pokud se vám anebo kamarádovi tøesou ruce, opøete si je. Nesnažte se urychlovat stydnutí spoje napøíklad foukáním nebo, nedejbože, ponoøením do vody!

Správnì provedený spoj má kovovì lesklý vzhled a cín jakoby nabíhá na kov do ztracena (konkávní tvar kapky). Pokud dìlá kapky, nebo jiné oblé tvary, je to špatnì (studeòák). Tento zpùsob letování, aè je nejpoužívanìjší, není zcela správný. Správnìjší je zpùsob používaný u pájeèek s topným tìlískem, kdy pájeèkou ohøíváme pøedmìt potøený tavidlem a souèasnì pøidáváme cín, ale tento zpùsob je trochu obtížnìjší a vyžaduje obì ruce volné. S trafopájkou to jde taky, ale nesmí být stále zapnutá. Prostì necháme na hrotu trošku cínu, aby po dotyku s ohøívaným spojem se lépe pøenášelo teplo, pøidáme kalafunu a jakmile je spoj prohøátý, pøiložíme cín a ten se krásnì rozlije. Chce to ale praxi, abychom mezitím nespálili izolaci. Kdo pájí èastìji, mùže si v lahvièce rozpustit kalafunu v lihu nebo toluenu a pøed pájením potøít spoj tímto roztokem. Kupované roztoky s kalafunou sice rychleji schnou, ale hùøe se pájejí a jsou dražší.

Zbytky tavidla se dají dobøe odstranit tøeba lihem, technickým benzínem nebo perchlorethylénem. Funkci to sice nevadí, protože zbytky kalafuny na rozdíl od nìkterých jiných tavidel (napø. tìch na nikl) nepùsobí korozivnì, ale není to hezký. Když už si dáte tu práci s letováním, je lepší ty pøipeèený zbytky setøít. A kdo je úplný puntièkáø, mùže spoj pøetøít barvou, lakem nebo jiným ochranným nátìrem. No a to je asi tak vše pøátelé

PS: Do pájení tzv. plošných spojù se pouštìjte až dostanete urèitou rutinu, jsou velmi citlivé na pøehøátí. A hlavnì trafopájkou nikdy neletujte IO obvody !

Karel Kalcik